První písemná zmínka o obci Nebílovy pochází z roku 1327, v této době ves s tvrzí vlastnil Racek z Nebílova. V druhé polovině 14. století pak Nebílovy patřily bratrům Rackovi a Vilémovi z Nebílova. O vzniku názvu obce existuje několik teorií - jedna říká, že název osady vznikl z ohlášení neúspěšného lovu v místech vsi - "Nebyl lov". Jiná hledá původ názvu ve slově "Biel", tedy "Bílý", ke kterému byla pouze přidána přípona "ne". Asi nejpravděpodobnější teorií však je, že původ názvu obce je v osobním jméně tehdejšího majitele osady - Nebiela.
Racek s manželkou Annou vyženil blízké Netunice a jeho syn Vilém založil rod Netunických z Nebílova. Vilém se ještě před husitskými válkami stal vedoucím šlechticem v této části Plzeňska a prokazoval katolické straně velké feudální šlechty cenné služby. Stal se tak členem panského stavu. V době války se aktivně zúčastnil mnoha bojů s táborskými vojsky. Důsledkem toho všeho bylo, že během husitských válek byla celá krajina okolo Nebílov i Nebílovy samotné značně zpustošeny. Poslední velkou ránu vsi způsobila táborská vojska v roce 1434, když obléhala město Plzeň a zásobovala se konfiskováním potravin a dobytka v okolí.
Na počátku 15. století byli vlastníky zdejšího statku Nebílovští z Drahobuze - v roce 1544 to byl Vojtěch, který měl tři dcery. Nebílovy však předal pouze jedné - Mariáně, provdané za Ladislava Běšína z Běšin. V 16. století se obec dostala do správy sousedním rytířům z Netunic - Janovi a Hynkovi. Jejich dědici pak panství roku 1575 odkázali Petrovi Hertenbergerovi z Hertenberku. V poslední čtvrtině 16. století byl vlastníkem panství Jan Hradištský z Hořic, který je roku 1594 daroval svojí ženě Anně Pouzarovně z Michnic. Ta pak statek roku 1604 prodala Marjáně Kokořovcové za Svárova a na Šťáhlavech, ženě šťáhlavského pána Karla Kokořovce z Kokořova. Tehdy byly Nebílovy poprvé spojeny se Šťáhlavami. Po Marjánině smrti v roce 1624 byl majetek rozdělen mezi její syny, Nebílovy při tomto dělení připadly Kryštofu Karlovi Kokořovci. Nebílovská větev Kokořovců vlastnila panství až do roku 1670, kdy zemřel slabomyslný Kokořovec Jan Adam.
Tři roky po smrti Jana Adama koupil Nebílovy pražský měšťan Servác Engel, svobodný pán z Engelflussu. Ten je odkázal svým mladším synům Bernartovi a Arnoltovi. Arnolt však panství roku 1685 opět prodal - a to Janovi Jindřichovi Kokořovci z Kokořova, který je připojil zpět ke Šťáhlavům. Kvůli své špatné finanční situaci byl ale Jan Jindřich nakonec nucen Nebílovy prodat, roku 1705 se tak jejich majitelem stal zámožný generál Benátské republiky hrabě Adam ze Steinau, který se rozhodl postavit na místě nepříliš rozsáhlé renesanční tvrze nový, reprezentativní barokní zámek. Jeho výstavba byla zahájena hned následujícího roku.
V roce 1715 prodala dcera Adama ze Steinau Antonie, provdaná za hraběte z Vrtby, celý statek Antonii Josefě Černínové z Chudenic, která nebílovské panství připojila k sousednímu panství šťáhlavskému. Antonie Josefa je také pokládána za vlastního dovršitele tehdejšího stavebního vývoje nebílovského zámku. Roku 1739 získal statek Heřman Jakub Černín, který však zámek nechal zpustnout a teprve jeho syn Jan Vojtěch Černín dal zámek v letech 1784 - 1789 opět do pořádku. V 90. letech 18. století tak začala jeho druhá stavební etapa.
Jelikož Jan Vojtěch zemřel bezdětný, zdědil šťáhlavsko-nebílovské panství jeho prasynovec Kristián Vincent Valdštejn - Vartenberg. Jelikož bylo centrum panství ve Šťáhlavech, nechali Valdštejnové obnovený zámek opět zpustnout. V této době měla obec 47 domů a žilo zde na 380 obyvatel. Polovina 19. století byla pro Nebílovy velice významnou dobou - bylo zrušeno nevolnictví a v roce 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami. Od roku 1855 spadaly Nebílovy pod Okresní úřad Plzeň. Nebílovy byly téměř po celé 19. století postihovány různými neštěstími - několikrát zde hořelo, např. v roce 1849 zcela shořela stodola u č.p. 9, dále č.p. 10 a hospoda. Mimoto ves potkalo také několik povodní.
Roku 1877 byly dvory Nebílovy, Netunice a Borek na 12 let pronajaty Leopoldu Pleningerovi z Kolince. V roce 1883 byla v obci občany Nebílov postavena zvonice. Druhá polovina 19. století a zvláště pak jeho konec byl v obci ve znamení rozvoje společenského a spolkového života. Např. v roce 1890 tu byla založena čtenářsko-hospodářská beseda, v roce 1895 dobrovolný hasičský sbor, o dva roky později zde vznikl také Spořitelní a záložní spolek pro Nebílovy a okolí. Na konci 19. století v obci žilo na 350 lidí. V roce 1893 byl vybudován most přes potok, později byl terén kolem mostu zvýšen a potok byl veden pod zemí. V roce 1896 byla otevřena silnice k Netunicím a Čižicím. Na počátku 20. století byla ustavena autobusová komplementární společnost, která zakoupila dva autobusy, zajišťující spojení s Plzní.
Jak je patrné, byly Nebílovy na počátku 20. století spokojeně žijící obcí. Všemu však udělal přítrž příchod první světové války. Počáteční představy, že konflikt bude krátký a vítězný, brzy vzaly za své. Netrvalo dlouho a lidé začali trpět nedostatkem - potraviny a různé dříve běžné zboží se vydávalo na lístky, koně, různé naturálie stejně jako autobusy již zmiňované společnosti byly zabrány pro potřeby armády, muži z obce začali být povoláváni na frontu… S přibývajícími měsíci se v životech obyvatel stále více projevovala bída. Ke konci války již pro lidi nebyl neobvyklým ani hlad. Konec války znamenal pro všechny obrovskou úlevu.
Život se po válce začal pomalu vracet do starých kolejí. V roce 1923 bylo obnoveno autobusové spojení, ve stejném roce byl ustanoven kroužek ochotníků, k roku 1924 byly v Nebílovech dva hostince, dvě trafiky a dva kupci. V létě roku 1925 byla provedena elektrifikace obce. V roce 1928 byla v Nebílovech ustanovena Osvětová komise, ve stejném roce byl založen také spolek hudebníků. O čtyři roky později zde byla založena i Dělnická jednota tělocvičná. Další zakládání spolků ukazuje, že život v obci se skutečně vrátil do zaběhnutých kolejí a plynul zde prakticky stejně jako před válkou.
Opět však přišly zlé časy - rok 1938 a následné vypuknutí druhé světové války opět ukončilo poklidný život obyvatel a přineslo bídu, strádání a strach. V době války také zaniká většina zdejších spolků. V roce 1943 byla v obci ubytována německá vojenská posádka o síle 15 mužů. Nacistická okupace a teror byly strašné, založení klubu ledního hokeje H.C. Nebílovy v roce 1943 proto bylo pro obyvatele obce jakýmsi světlým bodem v období temna. Hokejový klub se v obci udržel až do roku 1991. V roce 1943 byla také dokončena telefonní linka z Blovic do Nebílov. Konečně dne 7. 5. 1945 dorazilo do obce americké vojsko, které pro obyvatele znamenalo osvobození a konec války. Krátce po osvobození zde byl vytvořen Místní národní výbor. Nebílovy pak byly samostatnou obcí, a to až do roku 1964.
Po válce v obci žilo 380 osob. V roce 1946 zde byl zřízen místní rozhlas, o rok později bylo ustanoveno autobusové spojení Netunice - Nebílovy - Plzeň. V roce 1948 byl v obci ustanoven Akční výbor. V 50. letech došlo v obci ke značnému rozvoji - v roce 1950 byl na zámku umístěn MNV a knihovna, následujícího roku bylo slavnostně otevřeno koupaliště, v roce 1953 zde bylo založeno JZD a v roce 1955 byla dokončena drůbežárna. O rok později byla také postavena nová požární zbrojnice. Od roku 1964 Nebílovy spadaly pod MNV Netunice. Život zde šel v poklidu dál, v roce 1978 byla v obci svépomocí postavena nová budova MNV, v této době zde žilo na 320 obyvatel. Od roku 1990 jsou Nebílovy opět samostatnou obcí.
Jak vyplývá z archeologických nálezů, proběhlo osídlení území dnešních Prusín již před několika tisíci lety. Během výkopů, které proběhly ve zdejším okolí v roce 1962, tu byly odhaleny celkem dva objekty sídliště slovanské kultury hradištní a tři objekty mohylové kultury ze střední doby bronzové.
Již ve 14. století je zde připomínán kostel sv. Jakuba Většího, ten tu měl v této době stát také s farou a školou pod patronací nebílovských pánů. Fara sice v husitských dobách zanikla, po Bílé hoře však byla obnovena. Farní škola byla v Prusínách zřízena podle nařízení císařovny Marie Terezie roku 1774. Tato škola byla nejprve jednotřídní, v roce 1868 však byla nahrazeno novou školou, který měla již tři třídy. S další přístavbou školy se započalo v roce 1906. Při ní vznikly třídy čtyři. Roku 1925 byla v Prusínách založena dvouletá Lidová hospodářská škola. Historie školy je však přetržena v roce 1980, kdy přestala sloužit svému účelu.
Použitá literatura: Palová, I. Pohled do historie obce Nebílovy. Nebílovy 1998
Kostel připomínán už roku 1366. Jako farní je zmiňován od roku 1384. Za husitských válek pouze jako filiální. Současná dominantní, zdaleka viditelná stavba je barokní, z roku 1722, vzniklá za účasti architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Peníze na stavbu kostela, 20.000,- zlatých, odkázal ve své závěti hrabě Adam Jindřich ze Steinau, Maršál Benátské republiky, majitel panství Nebílovy a Žinkovy, pochovaný zde v kostele. Místo posledního odpočinku kryje mramorová náhrobní deska s erbem. Z doby napoleonských válek, okolo roku 1800, když byla hrobka otevřena, se dochoval záznam o uložených ostatcích: „Hrabě měl na sobě krátký kabát, kalhoty po kolena, černé punčochy a nízké střevíce se žlutými přezkami. Na hlavě měl rohatý klobouk. Paní, jeho manželka, měla černý hedvábný šat, dosahující na kotníky. Dítko tam odpočívající bylo prý děvče“. V kostele se nacházejí i další znakové a figurální náhrobníky. Na věži je zazděn kamenný erb pánů z Úlice a Plešnic s letopočtem 1608.
Dva kvalitní oltáře akantové z doby kol. roku 1700 jsou dnes umístěny v kapli sv. Antonína v Nebílovech. Ve Státním oblastním archivu v Plzni jsou uloženy Prusinské matriky od roku 1652. Nejstarší česky psaný zápis je z roku 1653. Fara pochází rovněž z roku 1722. V patře bývaly na zdi vymalovány postavy granátníků z doby Marie Terezie v nadživotní velikosti.
V minulosti se pohřbívalo na Prusinách v různých lokalitách. Své místo zde měli sebevrazi I nekřtěňátka, po první světové válce I bezvěrci. Stará hřbitovní zeď vznikla zároveň s kostelem. Hřbitov Prusiny sloužil jako pohřebiště pro obce ze širokého okolí, proto byl v roce 1905 poprvé rozšiřován.
Zdejší školní budova byla postavena v roce 1868 na místě staré nevyhovující jednotřídní chalupy. Už v roce 1906 ale musela být přístavbou rozšířena. Od roku 1774 zde až do roku 1894 působil učitelský rod Špilarů. Ve škole se přestalo vyučovat na podzim roku 1980. Dnes zde působí ekologické sdružení Ametyst. Na požádání lze navštívit na zahradě školy ekologickou mikrostezku. Na Prusinách pořádají každoročně koncem září plzeňští dominikáni divadelní a hudební festival Prusinské kulturní léto PRKULE. Na svátek sv. Jakuba se zde koná tradiční pouť.